Bosna - Una (2. - 7. 7. 2013)
V úterý (2. 7.) byl sraz „účastníků zájezdu“ u loutkového divadla v Opavě o půl páté – odpoledne. Řidič s autobuskem byl mezi prvními, kteří přijeli/přišli .. a do půl hodiny se dotrousili i všichni ostatní. Vzhledem k tomu, že vlek jsme naložili a nabalili již předchozího dne, do třičtvrtě hodiny jsme se „nalodili“ na palubu a vyjeli jsme z Opavy …. Směr Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko … aaááá Bosna!!
Po 17h cestování autobuskem jsme dorazili do kempu v Kulen Vakufu. Všichni jsme postupně přišli na to, že nohy, ruce, záda, zadky – prostě všechny části těla – stále ještě máme a že nám neupadly … hurá! Takže postavit stany, nakrmit se a šup na vodu. Čekala nás první etapa od Martin Brodu do kempu. Jeli jsme proti proudu, kam až byl autobus schopen zajet a naloďovali jsme se u rozestaveného mostu nad spadlým mostem v řece :). Výš proti proudu byly vidět krásné stupně, přibližně metr až dva vysoké, no na kajaky jako dělané, bohužel ... Ještě než jsme se dostali všichni na vodu, odchytil nás místní ranger, že musíme zaplatit za splutí, protože se nacházíme v národním parku. Docela nás panáček v zeleném překvapil, nicméně zaplatit jsme museli – 6,5 euro na osobu. Vypluli jsme a líně jsme se ploužili po proudu dolů, řádně se osvěžovali a ochlazovali, kochali se, kecali a snažili se využít každou vlnku, která poskytla trochu zábavy. Po náročném cestování nám to na rozjezd stačilo. Dopluli jsme do kempu, lenošili a opět se krmili. Někteří z nás se vzbouřili, že už lenošit nechtějí a vyrazili vstříc pevnosti Ostrovica. Velmi svižně jsme stoupali a vystoupali. Pak už jsme se jen kochali nádherným výhledem na okolní lesnaté kopce a dolů do údolí na řeku a městečko. Zpáteční cesta byla ve znamení Ilčiných sandálů – které zátěž nevydržely, světlušek – nad kterými jsme se všichni rozplývali (věk 20+) a dobrého pocitu z toho, že jsme dnes kromě rukou rozhýbali taky nohy. Večer jsme si sdělovali dojmy a tlachali – třeba u piva z místního obchodu. Na většinu osazenstva ovšem naplno padla únava, takže žádný dlouhý večírek se nekonal :)
Na devátou ranní byl naplánován odjezd a čekala nás další krásná etapa v soutěsce Grmuša. Krajinově krásná záležitost a počasí bylo opět ukázkově letní. Co víc si přát .. I voda byla svižnější a vodácky zajímavější. Vodní víry si s námi lehce pohrávaly a tak trochu nás polykaly, vlnky šplouchaly a ostrá rozhraní neodpouštěla chyby, takže si někteří připsali první bojové eskymáky :). Také jsme míjeli skokánek, který nás rozhodně nenechal v klidu, takže po rozeskákání z asi 2-3 metrové výšky jsme se hecovali na skok z nějakých 8 metrů. Ovšem místním borcům jsme sahali možná tak po paty, na „další patra“ se totiž nikdo z nás neodvážil … možná proto, že už pohled výš na snadstabilnílešení? byl tak trochu adrenalinovým zážitkem. Na pohodové vlně jsme dopluli k výstupnímu místu, vystoupili a lehce jsme znejistěli z nepřítomnosti našeho autobusku s řidičem … nejistota, čekání, dohady … troubení projíždějících řidičů na ženskou poloodhalenou část naší výpravy … vymýšlení alternativních plánů … a náhle se ze zatáčky vyřítil náš autobusek. Zajásali jsme nad duchapřítomností našeho řidiče a hurá zpět do kempu v Kulen Vakufu. Někteří ochutnávali místní pokrmy, jiní čerpali z vlastních zásob .. a večer příjemně plynul.
Odjezd opět v devět ráno, tentokrát už i se stany jsme se přesouvali dál … dnes nás čekala nejočekávanější etapa začínající u vodopádu Štrbački Buk, to jsme ovšem potřebovali (letos nově) místního průvodce. K tomu, abychom se na vodu dostali jsme ještě museli u závory vyjednávat .. Zrovna se totiž konala „Una regata“, jakési závody, trochu připomínající naše masové-splouvací akce s tím rozdílem, že až na pár místních kajakářů pluli všichni na raftech. Problémem pro nás bylo to, že všichni průvodci dělali kormidelníky účastníkům této akce a pro nás žádného neměli. Naše smutné/naštvané/přehřáté výrazy možná obměkčily onoho zeleného mužíka (ten si nás zřejmě vzal na starosti a „pronásledoval“ nás během celého pobytu B)). Zavolal svému známému a sdělil nám, že nás na vodu pustí s tím, že se o nás postarají průvodci z Kiro rafting, nemusíme je platit, ale musíme na ně počkat a připojit se .. prý asi hodinu. Byly to asi čtyři hodiny .. Pár průvodců dorazilo s předstihem, tak jsme se snažili vyjednat alespoň to, abychom mohli počkat pod prvním prahem, na vodě .. no nakonec nám to neprošlo, takže jsme čekali na souši, pozorovali vodopád a snažili se přežít úmorné vedro. A konečně jsme se dočkali, začaly se valit masy lidí a neuvěřitelné množství raftů … mezi kterými jsem si vyhlédla jednoho z průvodců oné společnosti. Onen sympatický „asipatesátník“ byl docela sdílný, takže jsme si při čekání na jeho posádku poklábosili o jeho vodácké kariéře, řece, dovednostech naší skupiny .. a náhle se onen shluk lidí přehnal a my jsme se konečně dostali na vodu. Průvodci s lidmi stihli zmizet a my jsme osaměli. Vlastním tempem jsme se tedy vydali dolů .. hned první práh si vyžádal několik plaváčků. Na morálce skupiny to nezanechalo žádné znatelné šrámy, takže jsme směle – i když po dlouhém čekání lehce vyhladovělí – pokračovali. Okolí bylo úžasné, kochali jsme se, co to šlo .. zajímavých míst v poměru k „oleji“ ale bylo pomálu. Podařilo se nám dojet pár raftů, takže byrokracii bylo učiněno za dost a dalo se říct, že nejedeme bez průvodce. Před dojezdem do kempu v Lehovu nás čekalo ještě pár skoků a poslední závěrečný si někteří z nás dali víckrát. Hrozící bouře nás však zahnala na souš, šli jsme urychleně stavět příbytky – a dali si jedno točené!! Kromě nás a partičky blonďatých Holanďanek měl pan Bijeli v kempu jen své průvodce, momentálně vytížené v souvislosti s Unou regatou. Večer se blížil, hudba sílila, tekutin bylo dost a rozjížděl se docela slušný večírek, proložený zpěvy u kytary a návštěvou místní rodinné oslavy s karaoke ...
Ráno bylo pro některé možná trošku náročnější, ale vzhledem k nepřízni počasí se velké části osazenstva na vodu nechtělo, což znamenalo, že se nikam nespěchá … A lilo … plán Mrežnica byl definitivně pohřben, někteří z nás se ovšem vody nechtěli vzdát, takže se nafoukla jedna Baraka – pro čtyři lidi, pátý si vzal kajak a vyrazili jsme si zablbnout na skok nad kempem. Na kajaku, na Barace – v různém složení, bez lodi, prostě na všechny způsoby i v dešti jsme alespoň trošku potěšili své vodácké duše. Maximálně mokří ale spokojení jsme se doplácali zpět do kempu, kde už se na plné obrátky balilo … odjezd se neodvratně blížil. Koukali jsme na poslední rafty pokračující v regatě, nakládali a odjížděli .. tentokrát nám cestu zpříjemňovaly kytarové zpěvy .. že by proto trvala „jen“ 13 hodin??
Text: Kača
Foto: Standa a Mrůzkovi
Po 17h cestování autobuskem jsme dorazili do kempu v Kulen Vakufu. Všichni jsme postupně přišli na to, že nohy, ruce, záda, zadky – prostě všechny části těla – stále ještě máme a že nám neupadly … hurá! Takže postavit stany, nakrmit se a šup na vodu. Čekala nás první etapa od Martin Brodu do kempu. Jeli jsme proti proudu, kam až byl autobus schopen zajet a naloďovali jsme se u rozestaveného mostu nad spadlým mostem v řece :). Výš proti proudu byly vidět krásné stupně, přibližně metr až dva vysoké, no na kajaky jako dělané, bohužel ... Ještě než jsme se dostali všichni na vodu, odchytil nás místní ranger, že musíme zaplatit za splutí, protože se nacházíme v národním parku. Docela nás panáček v zeleném překvapil, nicméně zaplatit jsme museli – 6,5 euro na osobu. Vypluli jsme a líně jsme se ploužili po proudu dolů, řádně se osvěžovali a ochlazovali, kochali se, kecali a snažili se využít každou vlnku, která poskytla trochu zábavy. Po náročném cestování nám to na rozjezd stačilo. Dopluli jsme do kempu, lenošili a opět se krmili. Někteří z nás se vzbouřili, že už lenošit nechtějí a vyrazili vstříc pevnosti Ostrovica. Velmi svižně jsme stoupali a vystoupali. Pak už jsme se jen kochali nádherným výhledem na okolní lesnaté kopce a dolů do údolí na řeku a městečko. Zpáteční cesta byla ve znamení Ilčiných sandálů – které zátěž nevydržely, světlušek – nad kterými jsme se všichni rozplývali (věk 20+) a dobrého pocitu z toho, že jsme dnes kromě rukou rozhýbali taky nohy. Večer jsme si sdělovali dojmy a tlachali – třeba u piva z místního obchodu. Na většinu osazenstva ovšem naplno padla únava, takže žádný dlouhý večírek se nekonal :)
Na devátou ranní byl naplánován odjezd a čekala nás další krásná etapa v soutěsce Grmuša. Krajinově krásná záležitost a počasí bylo opět ukázkově letní. Co víc si přát .. I voda byla svižnější a vodácky zajímavější. Vodní víry si s námi lehce pohrávaly a tak trochu nás polykaly, vlnky šplouchaly a ostrá rozhraní neodpouštěla chyby, takže si někteří připsali první bojové eskymáky :). Také jsme míjeli skokánek, který nás rozhodně nenechal v klidu, takže po rozeskákání z asi 2-3 metrové výšky jsme se hecovali na skok z nějakých 8 metrů. Ovšem místním borcům jsme sahali možná tak po paty, na „další patra“ se totiž nikdo z nás neodvážil … možná proto, že už pohled výš na snadstabilnílešení? byl tak trochu adrenalinovým zážitkem. Na pohodové vlně jsme dopluli k výstupnímu místu, vystoupili a lehce jsme znejistěli z nepřítomnosti našeho autobusku s řidičem … nejistota, čekání, dohady … troubení projíždějících řidičů na ženskou poloodhalenou část naší výpravy … vymýšlení alternativních plánů … a náhle se ze zatáčky vyřítil náš autobusek. Zajásali jsme nad duchapřítomností našeho řidiče a hurá zpět do kempu v Kulen Vakufu. Někteří ochutnávali místní pokrmy, jiní čerpali z vlastních zásob .. a večer příjemně plynul.
Odjezd opět v devět ráno, tentokrát už i se stany jsme se přesouvali dál … dnes nás čekala nejočekávanější etapa začínající u vodopádu Štrbački Buk, to jsme ovšem potřebovali (letos nově) místního průvodce. K tomu, abychom se na vodu dostali jsme ještě museli u závory vyjednávat .. Zrovna se totiž konala „Una regata“, jakési závody, trochu připomínající naše masové-splouvací akce s tím rozdílem, že až na pár místních kajakářů pluli všichni na raftech. Problémem pro nás bylo to, že všichni průvodci dělali kormidelníky účastníkům této akce a pro nás žádného neměli. Naše smutné/naštvané/přehřáté výrazy možná obměkčily onoho zeleného mužíka (ten si nás zřejmě vzal na starosti a „pronásledoval“ nás během celého pobytu B)). Zavolal svému známému a sdělil nám, že nás na vodu pustí s tím, že se o nás postarají průvodci z Kiro rafting, nemusíme je platit, ale musíme na ně počkat a připojit se .. prý asi hodinu. Byly to asi čtyři hodiny .. Pár průvodců dorazilo s předstihem, tak jsme se snažili vyjednat alespoň to, abychom mohli počkat pod prvním prahem, na vodě .. no nakonec nám to neprošlo, takže jsme čekali na souši, pozorovali vodopád a snažili se přežít úmorné vedro. A konečně jsme se dočkali, začaly se valit masy lidí a neuvěřitelné množství raftů … mezi kterými jsem si vyhlédla jednoho z průvodců oné společnosti. Onen sympatický „asipatesátník“ byl docela sdílný, takže jsme si při čekání na jeho posádku poklábosili o jeho vodácké kariéře, řece, dovednostech naší skupiny .. a náhle se onen shluk lidí přehnal a my jsme se konečně dostali na vodu. Průvodci s lidmi stihli zmizet a my jsme osaměli. Vlastním tempem jsme se tedy vydali dolů .. hned první práh si vyžádal několik plaváčků. Na morálce skupiny to nezanechalo žádné znatelné šrámy, takže jsme směle – i když po dlouhém čekání lehce vyhladovělí – pokračovali. Okolí bylo úžasné, kochali jsme se, co to šlo .. zajímavých míst v poměru k „oleji“ ale bylo pomálu. Podařilo se nám dojet pár raftů, takže byrokracii bylo učiněno za dost a dalo se říct, že nejedeme bez průvodce. Před dojezdem do kempu v Lehovu nás čekalo ještě pár skoků a poslední závěrečný si někteří z nás dali víckrát. Hrozící bouře nás však zahnala na souš, šli jsme urychleně stavět příbytky – a dali si jedno točené!! Kromě nás a partičky blonďatých Holanďanek měl pan Bijeli v kempu jen své průvodce, momentálně vytížené v souvislosti s Unou regatou. Večer se blížil, hudba sílila, tekutin bylo dost a rozjížděl se docela slušný večírek, proložený zpěvy u kytary a návštěvou místní rodinné oslavy s karaoke ...
Ráno bylo pro některé možná trošku náročnější, ale vzhledem k nepřízni počasí se velké části osazenstva na vodu nechtělo, což znamenalo, že se nikam nespěchá … A lilo … plán Mrežnica byl definitivně pohřben, někteří z nás se ovšem vody nechtěli vzdát, takže se nafoukla jedna Baraka – pro čtyři lidi, pátý si vzal kajak a vyrazili jsme si zablbnout na skok nad kempem. Na kajaku, na Barace – v různém složení, bez lodi, prostě na všechny způsoby i v dešti jsme alespoň trošku potěšili své vodácké duše. Maximálně mokří ale spokojení jsme se doplácali zpět do kempu, kde už se na plné obrátky balilo … odjezd se neodvratně blížil. Koukali jsme na poslední rafty pokračující v regatě, nakládali a odjížděli .. tentokrát nám cestu zpříjemňovaly kytarové zpěvy .. že by proto trvala „jen“ 13 hodin??
Text: Kača
Foto: Standa a Mrůzkovi